Wheels and Waves

Návraty z dovolených obvykle dost těžce snáším. První den si vždycky projdu poměrně silnou melancholií a pocitem prázdnoty – vybalování, třídění, čištění, sušení, … a přitom se mi hlavou prohání průvan myšlenek a vzpomínek, které na mě jedna přes druhou vřískají ve snaze uniknout zapomnění. Nakonec ve mně ale vždycky díky těm vzpomínkám zavládne harmonie, takže vím, že je pouze otázkou času, kdy znovu pozvednu prapor optimismu.

Wheels & Waves je akce, která mi v mysli zvonila už dlouho. Ani ne tak kvůli té převládající retro vlně (o kolech a vlnách všeho druhu to celé je) ale hlavně proto, že custombike je něco, čím jsem osloven a zasažen až do nejhlubší skuliny mojí stárnoucí klukovské duše. Miluji celou tu atmosféru, která custom scénu obklopuje a zajímají a fascinují mě lidé, kteří motorky staví. Lidé, kteří do vlastnoručně zpracovaného materiálu promítají svůj osobní pohled na život a na svět, kteří netvoří žádnou mrtvou sochu, ale užívají svůj výtvor k jízdě. Ovšem nejenom samotný mítink, také cesta na a z něj, a místa, která ta cesta spojovala, jsou body, o kterých stojí za to …

• „Ty si s sebou nebereš kuklu? Do helmy?“
• „Prosimtě, dyť jedu do Španělska a jižní Francie, tam bude hic i bez kukly!“

No, byl jsem za ní rád. Letos je počasí vzhůru nohama, a zatímco my na jihu mrzli, překonávali horské průsmyky po čerstvě nasoleném asfaltu …

… a za pár dní projeli víc dešťových mraků než jindy za celou sezónu, u Baltu svítilo sluníčko a bylo pětadvacet ve stínu. Ale stěžovat si na počasí je nesmysl. Místy bylo i sucho a teplo a jelo to parádně. A i proto jsme cestou v krajích, které sice nejsou od naší rodné hroudy, co by kamenem dohodil, ale zároveň ani ne tak daleko, aby se v nich kdokoli z nás nemohl docela snadno ocitnout, zažili hned několik motorkářských extází. Extází, které spojují kombinaci perfektního asfaltu, přehledných zatáček, okouzlující přírody a jedinečné atmosféry daného místa v jeden nezapomenutelný celek.

Než ale prozradím, kde to bylo, musím udělat pár věcí:

Podotknout

Podotknout, že jsme byli na první pohled docela nesourodá trojice, s Bobem na HD 1600 CrossBones, za kterým často lítaly hliníkové špony z o asfalt se šoupajících stupaček, protože to prostě mydlil, a s Jirkou, který (zvlášť na mokru) svou W650 na drapáku od Heidenau, za který já nejsem ochoten dát zlámanou grešli, doslova krotil. A stejně to mydlil.

Sklonit se

Sklonit se před novými Bridgestone S21 Hypersport, které se na veškeré té vodě chovaly výborně, a které víc než důstojně snesly dálniční přesuny, bez kterých se často nedalo hnout z místa.

Poděkovat

Poděkovat zimě, že byla bohatá na sníh. Nepodmaněné hřmění vodopádů odvádějících vodu z mohutné vrstvy sněhových vloček systematicky rozpouštěných nemilosrdným jarem je pak stejně úchvatné jako monotónní hřmění jednoválce kdekoli jinde a kdykoli jindy. To miluju!

Uznat

Uznat, že zkrátit si cestu vlakem nemusí být nutně ostuda. Zvlášť, když trasa přes Furkapass končí kvůli rekonstrukci vozovky zákazem vjezdu pár km před vrcholem. Něco jsme tušili už dřív, ale naděje a nadšení nás poněkud… zhulilo.

Extáze č. 1

Švýcarsko-francouzské pomezí, Savoyské Alpy a průsmyky Col du Gd-St-Bernard a Col du Petit St. Bernard.

Bylo pod nimi tolik deště, že i auta jezdila krokem. Ale jak směrem k vrcholu docházela dešti šťáva, dařilo se osychajícím konektorům elektroinstalace stále úspěšněji vymanit ze svíravé náruče zkratu. Karburátorem proudil svěží horský vzduch, motor a převodovka chytily ten správný rytmus a srdnaté pneumatiky začaly liduprázdný chladný asfalt obklopený několikametrovou závějí tajícího sněhu okamžitě a neomylně požírat s hladovou chutí Bernardýna. Prostě boží!

Varovat

Varovat, že vydat se do Francie bez mezinárodně platné platební karty je přímá cesta do krajiny přesně pod oblastí zad. Nejenže je naprostá většina benzinek bez obsluhy, ale automaty kromě karet neberou většinou nic, ani bankovky, ani mince, a to ani u velkých stanic na dálnici. Parta Slováků v dodávce, někde v okolí Lyonu, vybavená pouze firemní platební kartou Shell, vypadala poměrně dost sklíčeně.

Připomenout

Připomenout, že vnímání a popis situací a prostoru, na jehož pozadí se situace odehrávají, je navýsost subjektivní záležitost v maximálně možné míře ovlivněná momentálním naladěním subjektu. Naladěním, které umí naprosto nepozorovaně a téměř okamžitě vytvořit z totálního bahna zlato a naopak. Připomínám ještě, že my jsme byli naladěni na zlato, že Německo a Bibione se nepočítá, a že kecy nemaj´cenu!

Naznačit

Naznačit, že pravděpodobnost, že to co se líbí mě, se bude líbit i vám, je právě tak velká jako pravděpodobnost, že se vám to líbit nebude. Ale troufnu si tvrdit, že až se poblíž vesničky Fontrabiouse ocitnete na místě jako vystřiženém z reklamy na Colorado Springs, s výhledem na sluncem zalité bílé vrcholy hor, z nichž by jeden mohl klidně být legendární Pikes Peak, a po otočení hlavy spatříte směrovou ceduli na Les Angles, nebudete chvilku vědět, čí jste!

Konstatovat

Konstatovat, že celá Andorra, ač na oko úchvatná, je sice nesmysl, že nesmysl jsou i tři benzínové pumpy s litrem Naturalu za ± 1,- Euro v nadmořské výšce 2408m n.m., ale že cca 30ti kilometrový sjezd krpálem k Andorra la Vella, kde v zastoupení HD neměli tu správnou matici, je prostě impozantní.

Extáze č. 2 – masakr, masakr, masakr…

Španělské Pyreneje a silnice N-260 z vesničky Adrall do města Sort. Úžasná, úžasná, úžasná silnice vinoucí se překrásnou minimálně obydlenou krajinou téměř bez vesnic, prakticky žádný provoz, široký asfalt, přehledné zatáčky, neustále nahoru a dolu a výhledy, které vám jednoznačně seberou dech. Možná nás po průjezdu Andorrou mohlo napadnout, že dnešní vrchol máme právě za sebou, ale omyl! To tenhle úsek byl ta největší pyrenejská masáž a říct „Prostě boží!“, je prostě málo, málo, málo… Pyreneje mě skutečně okouzlily. Nevím proč, čekal jsem chudé španělské pohraničí, polorozpadlé vesnice a rozbitý asfalt, a místo toho viděl úchvatnou krajinu, moderní lyžařská střediska a malebná městečka. Tam se chci vrátit.

Předeslat

Předeslat, že vím, že Atlantik je chladný i v parném létě. Ale tohle?

Zatleskat

Zatleskat organizátorům W&W protože letku 5-ti stíhaček, která dala tomuto festivalu jakýsi celonárodní význam, jsem nečekal.

Zasmát se

Zasmát se při vzpomínce, že ať už je vaše touha jíst jakkoli velká, není moudré požadovat thajské jídlo do krabičky u dveří s nápisem Thai Box.

Uklidnit

Uklidnit, že i když Francouz říká „blé“, nám to chutná znamenitě!

Souhlasit

Souhlasit, že cestování o samotě přidá zážitkům další rozměr, a že rozvíjí potřebu komunikovat. S místními i s přespolními. V Biarritz jsme se rozdělili a já se vracel domů sám. Nejdřív jsem si připadal trošku opuštěně (taky jsem byl bez vařiče) a ze zvyku dobrých 200km kontroloval v zrcátku, jestli mám chlapy v zádech, ale přešlo mě to a já si znovu mohl užívat jízdu plnými doušky. Nakonec jsem se přistihnul, že z potřeby sdílet štěstí neváhám zdravit i traktoristy. A je mi to fuk.

Extáte č.3 – tenhle zážitek bych se nebál označit jako multiorgasmický, byť jsem ho sdílel pouze s anonymním traktoristou.

Oblast nazývaná jako Parc de Volcans D´Auvergne jihozápadně od Clermond Ferrand. Chvilku přemýšlím jak tuhle krajinu popsat, a přestože MALEBNÁ už může znít otřepaně, nenapadá mě nic moc výstižnějšího. Daly by se tady nachodit desítky kilometrů pěšky, ale kvůli tomu jsem tu tentokrát nebyl. Připadal jsem si jako kluk, kterému v obchoďáku s hračkami dovolili vzít si všechno, co chce. S rozjařeným výrazem zbavený soudnosti bral jsem na zteč jeden průsmyk za druhým. Znovu a znovu bohatě obdarovávaný opojnou radostí z jízdy a neustále nenasytně prahnoucí po dalším přídělu serpentin, jsem ho v zápětí dostával víc než jsem si v tajných snech dovolil přát. Cítil jsem, jak se mi životem nadouvají žíly, křičel jsem štěstím, děkoval vesmíru, že mi tohle dal a snažil se zapamatovat si tenhle pocit na hodně dlouho. Navždycky!

Zapamatovat si

Zapamatovat si konečně, že po Německu je nesmysl cestovat mimo dálnici. Hledal jsem někoho, kdo si v Německu pěkně zajezdil a přihlásil se mi jeden. Tedy né že by sám něco věděl, ale kamarád bratrance jeho strejdy prý o někom takovém slyšel vyprávět. Ale abych nežvanil příliš, byla tam hezká porce parádních kilometrů silniček v pohoří Schwarzwald východně od Mulhouse a Strasbourgu, které by se tam a zpátky nechaly jezdit docela dlouho.

Potvrdit

Potvrdit, že ať karburátor nebo stříkačka, nejdůležitější je víra. Protože když jí věříš, když víš, doveze tě bezpečně tam i zpátky.

Přiznat

Přiznat, že jsem si na okamžik připadal jako borec, když jsem cestu zpátky, nějakých 1050km po okreskách a něco málo přes 1000km po dálnici k tomu, urazil za 3 dny. Pak jsem se ale doslechl, že vítězi cyklistického závodu Trans Am Bike Race, vedoucího ze západního pobřeží USA na východní, stačilo na zdolání 4190mil (celých 6746km) pouhých 16 dní. Průměr cca 422km/den! Cyklista! To mě fakt rozesmálo :-)))

Zastavit se

Zastavit se a poděkovat Jirkovi a Bobovi za skvělou společnost.

Tak se mějte krásně a …

… FULL KnédL FOREVER 😉

HOWGH, Krucipüsk